Úvod klání dokonale ilustroval rozdíl mezi oběma expremiéry. Jan Fischer do svého gauče usedl se štosem poznámek pod paží, Zeman s prázdnýma rukama odmítl hrát kámen-nůžky-papír o první slovo, jelikož v šachu prý zahajující vždy prohrává.
V plejádě již známých názorů a očekávatelných formulací se vymkla pětimunutovka, kdy kandidáty přišli podpořit jejich děti. Zemanova dcera byla sice spíše na ozdobu, než na mluvení, ale otázku moderátora otočila přesně zemanovským způsobem. Pro stát dělám to, že podporuju tátu. Táta je totiž pro náš stát nejlepší prezident. Jistota a láska mezi otcem a dcerou, dvě nejzákladnější emoce, které všichni chceme vidět.
Fischerův syn je zosobněním cílevědomého dvacátníka s dokonalým stylem. Jeho odpověď však rezonovala v uších těch, kteří jeho otci nemohou zapomenout bezpohlavní omluvu za členství v KSČ. Pro stát dělám to, že studuji a žiji spořádaný život. Dvě stovky diváků jako by se vrátily v čase do roku 1980 a mladík byl cílevědomým Janem, který jen chtěl učit na VŠE.
Vtipný versus nudný
TV Prima zvolila strašlivou metodu potleskometrů, měřitelnější a významější však byl poměr úsměvů, které dokázali duelisté svými výroky vyprovokovat. Důchodce z Vysočiny kolem sebe šíří humornou atmosféru, je totiž schopen neustále doplňovat svá seriozní souvětí hospodskými metaforami.
Starší dvaceti let znají Zemanovy bonmoty, kterými před deseti lety urážel libovolného novináře na počkání. Dnes jsou jeho nejsilnější přidanou hodnotou, protože vyjadřují Zemanovu sebejistotu spojenou s karikaturizací sebe sama. Během duelu vykouzlil několik perel, které rezonovaly v uších diváků déle než pohoršení nad financováním jeho kampaně či opoziční smlouvou.
Spolupracovník Jana Fischera lékař Jan Pirk neobratně užíval termín ekonomika pro financování kampaně a píchnul si do Zemanových účtů, rozesmál klidně působící tvůrce opoziční smlouvy arénu – „mám jen poctivé sponzory, žádné chrenkovské dary.“
Na zářezy typu „alkoholik je ten, kdo neumí pít“ či „mě zuby nemohou vypadnout, mám implantáty“ kontroval Jan Fischer principiálním, ašak suchým distancováním se – „se mnou nepřijde jelcinizace Pražského hradu“.
Jistota jako klíč
Když Jan Fischer dokázal několikrát vyvolat pohoršení nad Zemanem („Opoziční smlouva byla deformací demokracie.“) či získat morálně navrch („Byl pro Vás Havel také nestranický a bezbarvý?“ ), okamžitě sílu momentu ztratil svou jízdlivě nepříjemnou intonací snažící se zdůraznit každé – druhé – slovo.
Od prezidenta národ očekává prezidentské chování. Byť je Zeman občas hulvát, nehraje s Fischerem hru na největší počet zájmen a jedné větě a zběsile nemává rukama, aby dal najevo svou touhu po Hradu. Fischera a jeho vlastní sebevědomí sráží i drobné detaily, které jeho vlastní nejistota naplno odhaluje – když v záběru běžel půlminutový předtočený klip, televizní štáb upozornil exstatistika na krátké ponožky a vykukující lýtko z krátkých kalhot.
Přímí diváci v aréně si špitli, hmm, to je trapné. A adept na Hrad seděl zbývajících padesát minut přenosu s koleny těsně u sebe, což jen umocňovalo jeho stísněnost. Pohodlně rozvalený Zeman na protějším gauči se za celých devadesát minut pořadu ani nepohnul.