Tento článek nemá za cíl hodnotit jednotlivé reformní kroky Nečasovy vlády, nýbrž komunikační kiksy, kterých se premiér stihnul dopustit. Následující čtyři postřehy nenabízejí recept na úspěšné vládnutí ani všelidovou oblibu, lze spíše hovořit o doporučeních, která se zaměřují na největší komunikační nedostatky vládního kabinetu.
Chyba č. 1 – Nepochopitelná (ne)vysvětlování
Na předsedu ODS, potažmo i na ministra financí, se snáší všelidový hněv kvůli konkrétním reformním a škrtacím krokům. Členové vládní koalice se v obhajování svých nepopulárních akcí chovají a cítí jako osamělí vyvrhlíci, kteří škrtají státní výdaje a provádějí reformy navzdory celé společnosti. Když vynecháme kvazistranu LIDEM, vládní ODS a TOP 09 neopírá zdůvodnění svých programových akcí o podporu a mandát od téměř dvou milionů voličů, nýbrž o tupě technokratická čísla o procentních bodech schodku státního rozpočtu. Když se premiéra či ministra financí ptají, proč činí to a to, měl by říkat: „Proč se zlobíte na mne? Já vykonávám vůli lidí, kteří si tyto kroky přáli. Zvolili si to tak v posledních volbách.“
Číselné a procentuální formulaci možná rozumí ekonomové v Praze, ale ne řidiči autobusů v Ostravě. Propast samotného porozumění mezi vládou a lidem se rozevírá i díky neuchopitelnému jazyku, premiér neumí shrnout jakýkoliv vládní krok do srozumitelného souvětí, které by pochopila i má babička. A ani se o to nesnaží, Nečas neúspěšně paroduje roli úřednického premiéra, který jako přivolaný instalatér jen spravuje poruchu potrubí – české veřejné finance.
Chyba č. 2 – Nezvládnuté církevní restituce
Vláda konečně dojednala navrácení majetku církvím, ale naprosto selhala ve vysvětlení této historické události. Nahrála na smeč opozici, když se nedokázala zkoordinovat se samotnými církvemi a vysvětlit prospěšnost převodu zablokovaného majetku v chátrajících obcích či odstřihnutí mezd duchovních od veřejné kasy všech občanů. Místo toho se nechala zahnat do kouta primitivně populistickou kampaní ČSSD, zoufalou neschopností vlastní ministryně kultury a cílenou kampaní několika (donedávna neznámých) osobností.
Vůdce vlády měl s vědomím symboličnosti tohoto kroku bouchnout do stolu a (nechat) připravit komplexní vysvětlovací kampaň se zapojením arcibiskupa, šéfů církví, přesvědčivého ministra kultury, starostů chátrajících obcí, ekonomů NERVu a známých spřízněných osobností. Vládnoucí garnitura má veškeré detaily církevních restitucí k dispozici z první ruky a dostatečně dopředu, musí proto mít před pouze reagující opozicí komunikační náskok. To by udělal strategicky přemýšlející premiér. Petr Nečas se však jen nechá vláčet ČSSD po krajích a rozmlátit v říjnových volbách.
Chyba č. 3 – Neschopnost být napřed
Vládní komunikace nyní funguje ve schématu vládní krok – tvrdá opoziční kritika – vládní obhajování a ospravedlňování. Přestože koalice disponuje veškerými informacemi o svých krocích, vzdává se z hlediska politického marketingu toho nejcennějšího – předstihu a posunutí kritiků do pozice těch druhých, kteří musí až reagovat na prvotní zdůvodnění z úst ministrů.
Modelovým příkladem je aktuální tahanice kvůli zvýšení DPH o jeden procentní bod. Místo promyšleného vysvětlení a jasné kalkulace koalice svou hloupou zbrklostí prohrála zásadní boj – o rovinu diskuze. Opozici se místo faktických diskuzí o výši úroků na státních dluhopisech či naplnění státní pokladny podařilo posunout debatu do dimenze zvyšovat či nezvyšovat daně. Což je o to absurdnější, že opozicí je ČSSD, obvykle zvyšující daně jen tak ze sportu.
Stejné komunikační chyby se premiér dopouští při revoltě šestí poslanců ODS proti jeho konsolidačnímu balíčku. Místo aby vysvětloval vnitrostranický odpor jako přirozenou a zdravou součást politického procesu, kdy si strany transparentně a veřejně ujasňují své priority, nechal se strhnout do opozicí vyprovokované diskuze o tom, zdali spojit případné předčasné volby s lednovým výběrem prezidenta. Nedostatek komunikační strategie jej staví do role toho, který vždy jen reaguje a působí tak dlouhodobě zmateně, zoufale a slabě.
Chyba č. 4 – Nevyužití Ratha
Nečasův tým pod tlakem tehdejších Věcí veřejných postavil svou existenci kromě snižování státního dluhu na boj s korupcí. Když se v posledních měsících policii daří chytat velké ryby, premiér se tváří jakoby nic. Přestože policisté přitakávají, že mají konečně volné ruce a vyšetřují všechny bandity napříč politickým spektrem, kabinet jako by se bál přihlásit se k tomuto pokroku.
Vláda si nemůže přímo nárokovat chycení Davida Ratha, ale její sdělení by mělo být jasné – My jsme ti, díky nimž se vyšetřovatelům uvolnily ruce. Přestože nyní vyplouvá mnoho špíny na povrch, koaliční aktivity jsou objektivně důležitým faktorem pro otevření bran českých věznic pro politiky všeho druhu. Vláda jako by se vzdala pomyslných zásluh za uvolnění rukou policistů, opět se chová jako úřednický kabinet, který nemusí voličům víceméně nic říkat, jelikož je jen vykonavatelem cizích myšlenek.
Symboliku očištění nalezla ODS v pražském primátorovi Bohuslavu Svobodovi, což ovšem mimo Prahu nikdo neví. Jeho podobizny sice oblepily kraje , avšak ODS a ani TOP 09 se v kampani s vervou nepustily do hejtmana Palase za ČSSD či ústecké korupční mašinérie. Boj proti korupci byl sice hnusně zprofanován strašidelnými Věcmi veřejnými, ale kabinetní hráči jej úplně vymazali ze své komunikační výzbroje.
Strategii komunikace Petra Nečase tak lze shrnout krátce – chybí jí promyšlenost a argumentační koncepce, premiér na komunikaci svých kroků víceméně kašle či mu chybí kvalifikovaní lidé, kteří by mu v tomto pomohli. Chová se tak jako úřednický předseda vlády, který byl pouze najat na provedení škrtů a více jej nezajímá. Nebo jako bulldog silou vůle protlačí svou vůli a neptá se či nevysvětluje. To je politika středověku.