Reklama
 
Blog | Jakub Janda

Jan Machonin: „Do práce, které přikládám smysl, se většinou pouštím až když jsem v klidu doma.“

 

S rusistou o přibližování české kultury té ruské, vnímání Jelcinovy doby a odrazu politiky do (nejen ruské) literatury.

 

 

Pane Machonine, pracujete pro České centrum v Moskvě. Můžete popsat, jak jste se k této práci dostal?

V roce 1991, to jsem byl v prváku na gymnáziu, jsme s kamarádem o prázdninách vyrazili na měsíc do Sovětského svazu. Vyjeli jsme v červenci a stihli jsme to akorát včas – 19. srpna začal puč, který na konci roku přivedl k rozpadu SSSR.

Byla to taková iniciační cesta a zájem o Rusko už mě nikdy neopustil. Jen se postupně proměňoval: z romantického okouzlení východní exotikou přes objevování vlastních kořenů – můj děd Konstantin z Ruska utekl v roce 1918, až po ruskou literaturu, studium rusistiky a nakonec i určitý druh emigrace do Ruska. Dnes tu žiji už sedmým rokem.

Reklama

Takže práce v Českém centru je jen jednou epizodou mého dlouholetého zájmu o Rusko. Mimochodem – za těch posledních sedm let jsem v Moskvě postupně pracoval jako diplomat, galerista, agronom na vinicích u Černého moře (to bylo ovšem fingované, kvůli vízu), novinář a nakonec tedy kulturtrégr, či jak se tomu povolání říká.

 

Co vlastně Vaše práce obnáší a v čem vidíte její hlavní smysl?

Tomu, co dělám v Českém centru bych řekl spíš zaměstnání. Snažím se Rusům ukázat to nejlepší z české kultury a společnosti, řídím se přitom jen vlastním vkusem a zkušeností. Je to hodně organizační práce, která člověka dvakrát neobohacuje. Ale občas se povede něco, co Rusy opravdu zaujme, a to je pak radost.

Také se snažím ukázat Čechům, kteří vnímají Rusko prizmatem nejrůznějších primitivních stereotypů, že je tu kromě hrůz také spousta zajímavých věcí, leckdy zajímavějších, než v té naší uzavřené české dolině. A těm, kdo si Rusko idealizují, se zase snažím sundat růžové brýle. Rusům zase vysvětluju, že Čechy nejsou jenom pivo a Švejk, ale třeba taky Vladimír Boudník nebo Ladislav Klíma, který v rámci filosofických experimentů pojídal krysy…

Je to často nezáviděníhodné zaměstnání. Do práce, které přikládám smysl, se většinou pouštím až když jsem v klidu doma.

Působíte jako překladatel, intenzivně se věnujete překladu lágrové prózy Varlama Šalamova. Jak Vy ze svého osobního pohledu vnímáte myšlenky těchto textů v souvislosti se současnými událostmi v Rusku?

Šalamov je velice poučné čtení, protože nepopisuje jen situaci v Stalinových lágrech, ale obecně situaci člověka zbaveného důstojnosti a uvrženého do extrémních situací. Člověk z toho nevychází moc dobře, ale poučné to je. Je to takový návod, ze kterého si každý podle své nátury může vzít něco do života. No a jestli je to aktuální? Velice! Systém, který tu dnes funguje, včetně represivního aparátu, je tomu stalinskému v mnohém velice podobný. Ukazuje se to především v posledních měsících.

Zatím to nenabývá tak děsivých rozměrů jako ve 30. letech, ale jistá dynamika v tom bohužel je: nespokojenost a protesty způsobují represe, represe musí režim krýt s pomocí zesílené propagandy a ideologie, a ta zas u normálních lidí vede k nespokojenosti a protestům. To se dá těžko zastavit. Když čtu nebo překládám Varlama Šalamova, mívám někdy pocit, že se věci prostě opakují – jenom už se na ně mezitím zapomnělo.

Odráží se v dnešní ruské literatuře tvrdá realita devadesátých let, doba Jelcinova?

Ona ta realita nebyla zase tak tvrdá, jak se říká. Lidem se materiálně určitě nevedlo moc dobře. Ale byla to také doba názorové plurality, svobodných médií,  otevřené debaty o minulosti, naprosto svobodné kultury, otevírání se světu. Jelcin nebyl jenom opilec, ale především člověk, který odsoudil zločiny komunismu, zavedl liberální ekonomiku, i když ne právě šikovně, dal lidem svobodu s velkým S, i když se to neobešlo bez porodních bolestí – ostatně podobně jako u nás.

Potom pravda dopustil válku v Čečensku, dostal do tlaků mafiánských skupin, z nichž nejsilnější se ukázala bývalá KGB, a skončilo to tím, že předal moc Putinovi výměnou za beztrestnost pro sebe a svou rodinu. Byla to do značné míry nešťastná figura, ale každý rozumný Rus vám řekne, že je Jelcinovi za mnohé vděčný. S takovým tím strašením devadesátými lety jako obdobím chaosu a násilí přišel až Putin. Tváří se jako zachránce a hrozí prstem: jestli mě nebudete poslouchat, nastane tu zase chaos jako za Jelcina. A lidé na to slyší, protože mají krátkou paměť.

Alexandr Solženicyn se stal asi nejznámějším představitelem ruské víceméně disidentské literatury. Byl ojedinělým případem, nebo jen špičkou ledovce?

„Lágrová literatura“, „víceméně disidentská literatura…“ – já tímto způsobem odmítám literaturu škatulkovat. Literatura je podle mého literatura a tečka. Dělí se na dobrou a špatnou, to už si musí každý posoudit sám. O Solženicynovi bych řekl asi toto: byl to vynikající taktik, řekl bych dokonce vojevůdce, houževnatý člověk, který dokázal za cenu osobní oběti Západ přesvědčit, že komunismus je zločinecká ideologie, nedal zapomenout obětí GULAGu… ale nebyl to příliš dobrý spisovatel.

O literaturu mu šlo vždy až v druhém plánu, na prvním místě byla politika nebo spíše tradiční potřeba být učitelem a spasitelem ruského lidu. Ke stáru to u Solženicyna vedlo k určitému mesiášskému komplexu a také ke ztotožněním se s některými temnými stránkami ruské lidovosti – například s antisemitismem. Bojím se, že Solženicynovy knihy velice rychle stárnou. Na rozdíl od těch Šalamovových, které jsou především literaturou, a až v druhé řadě svědectvím.

Jak Vy vnímáte roli literatury v politickém a společenském systému, zejména v Rusku?

Literatura hrála v dobách Sovětského svazu důležitou společenskou roli a skutečně se s politikou nejrůznějším způsobem proplétala. Pro mnohé fungovala v životě jako takový nástroj orientace, kompas, suplovala svobodný prostor, nahrazovala základy etiky. Ale zpětně vzato to prospělo spíše společnosti než literatuře.

Obecně myslím, že společenské angažmá – ať už v dobrém nebo špatném směru – literatuře neprospívá. Nutí ji podřizovat se a priori hodnotovým systémům, zaujímat stanovisko, bere jí možnost existovat mimo dobro a zlo nebo nad ním, v oblasti nejasností a pochybností. A bez toho se dobrá literatura nemůže obejít. To ovšem neznamená, že by v samizdatu v druhé polovině 20. století nevycházely dobré knížky. Venědikt Jerofejev, Eduard Limonov, Varlam Šalamov, Naděžda Mandelštamová, řada vynikajících básníků… A dnešní literatura? Pro tu to platí stejně.

 

Děkuji za rozhovor. Publikováno pro vzdělávací server www.moderni-dejiny.cz

 

Jan Machonin je překladatel, básník a rusista,  koordinátor programu Českého centra v Moskvě. Pro nakladatelství GplusG připravuje kompletní vydání textů Varlama Šalamova.

Rozhovor vedl Jakub Janda – publicista, poradce poslance PSP ČR a projektový koordinátor think-tanku Evropské hodnoty. Více na www.JakubJanda.com.