Ustáluje se tvrzení, že kdo nic neumí, jde do politiky. Správa věcí veřejných se po začátku milénia stala odkladištěm bílých límečků, tvrdí zlí jazykové. Nepopiratelnou pravdou je, že národní elita nesměřuje do politiky, jak by ideálně měla, ale do businessu, kde může přetavit své vzdělání a dovednosti bez ohledu na vzájemné známosti.
Lidé, kteří si spletli business a politiku (Vít Bárta) buď již politicky neexistují, nebo si kolečko politické neúspěšnosti objedou kvůli své nešikovnosti (Andrej Babiš). Kromě dovedností naprosto viditelně chybí ve veřejném prostoru charisma, schopné strhnout pozornost a důvěru.
Generace, která na židlích stranických sekretariátů vyrostla od devadesátých let, dnes vede největší české strany – Bohuslav Sobotka, Petr Nečas, Michal Hašek, Jiří Paroubek, Miroslav Kalousek a Vojtěch Filip dnes politicky zastupují asi 70% všech voličů ve státě. Právě vysezené vedení však má za důsledek ztrátu šťávy, která se rozpustila v klimatizovaných zasedačkách.
Pořád ti samí
Poměrně úspěšným trendem posledních let jsou buďto úředníci ve vládě typu statistika Fischera či guvernéra Tošovského nebo reprezentanti zralejší generace. Bohuslav Svoboda, Karel Schwarzenberg i Miroslava Němcová přinášejí do veřejného prostoru prvorepublikový nádech respektu a autentičnosti, jsou však kvůli obecné osobnostní vyprahlosti prostředí spíše jednookými mezi slepci.
Země má však seniorátu na trůně dost – starší generace má v paměti komunistické tajemníky umírající před mikrofonem a mladí chtějí někoho, kdo mluví jejich jazykem. České politice vládne střední generace čtyřicátníků se dvacetiletými zásluhami ve svých partajích – obličeje plnící média se od nového milénia téměř nemění, jen si občas promění dresy a funkce.
Jenže, co s tím? Před branami sněmovny čekají lidovci, kteří přestože se tváří jakkoliv moderně, nové osobnosti nepřivádějí. Pokud Zelení překročí stín kůrovce, Martina Bursíka či biomasy, a zasednou v malostranských lavicích, nalezneme mezi nimi nové tváře, které však nebudou kvůli své uzoučké vymezenosti lídry schopnými oslovit více než jen protestní voliče nebo snílky.
Po kauze Rath a (zase) žádné změně uvnitř KSČM se otvírá zhruba dvacetiprocentní část voličského trhu, o kterou bude soupeřit hrubý Andrej Babiš. Jeho styl sice osloví nižší a naštvanou vrstvu, ale jak jsme v plné nahotě viděli u Věcí veřejných, spojení čistě protikorupční rétoriky s business plánem a žádným programem přináší maximálně pár křesel na jedno volební období.
Kde je sexy politik?
Začarovaný kruh českých partají je dvojího typu – zapouzdřené mechanismy velkých stran dnes nepustí do svého čela mladé dravé lídry typu Blaira či Obamy, malé subjekty se naopak nechají vést kýmkoliv od lidoveckého řezníka po loutkového žurnalistu.
Pokud se však systém má dostat z přeplněnosti prostoru nudícími tvarohovitými obličeji, musí nabídnout šanci lídrům s gulama. Traduje se, že velké strany jsou nosnými kameny systému a že z nich přichází tendence změny – ODS však nedávno přišla o své korunní prince Béma a Drobila, stejně jako ČSSD o charismatického Ratha.
Ve společnosti je jasně cítit poptávka po uveřitelném a zároveň úspěšném člověku, kterému bychom uvěřili jeho zásady a odhodlání bojovat za veřejné zájmy. Obnovení důvěry v politiku a lidi ji vykonávající jako povolání lze dosáhnout několika způsoby. Buď dokáží strany přilákat nové tváře,nebo k tomu budou muset být donuceny úspěchem setrvačných komunistů a protestních extremistů bez jediné kapky programu.